Jmenuji se Martina. Přezdívku Tuli jsem si vybrala proto, že je to zkrácená verze jména, jak mě jím vždy oslovovala babička a občas i mamka - Martuli. Nápad založit tento blog vznikl poté, co jsem dostala vyhazov z práce (ačkoli se to vznešeně nazvalo "ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele bez udání důvodu"...). Ačkoli ten nápad vlastně vznikl už předtím, ale ten vyhazov byl nejspíš impuls k činu. Bylo (a pořád je) ve mně tolik pocitů a myšlenek, které jsem ze sebe chtěla dostat! A hlavně jsem chtěla prostor, kde budu psát věci konečně tak, jak opravdu jsou. Upřímně. Protože o mně ve skutečnosti skoro nikdo nic neví. Díky prožitkům z minulosti se příliš o své soukromí a myšlenky nedělím hlavně ze strachu, co by na to řekli lidi kolem. A mě už nebaví neustále se bát lidí kolem, zatajovat věci, byť maličkosti. Nebaví mě, že se mi honí hlavou tolik myšlenek, i když občas dost pitomých, které se bojím říct nahlas...
Dřív jsem už blog měla. Měla jsem stálé publikum a často zavítal i nový čtenář. Někteří z vás mě možná znají. V té době jsem na to nejspíš nebyla připravená - na to, že bude o mou tvorbu zájem. Na to, že mi budou denně chodit kvanta zpráv od čtenářů. Možná prostě jen nebyla vhodná doba. I tenkrát jsem měla strach, co si o tom lidi budou myslet. A když se to rozkřiklo mezi známé a přátele a ti všichni taky začali číst můj blog, byla jsem z toho neskutečně vyděšená. Od nikoho z nich jsem neslyšela kritiku, ale jelikož nad vším moc přemýšlím, často jsem si kladla otázku: "Co když si ve skutečnosti myslí, že je to trapné nebo hloupé, ale neřeknou to nahlas? Co když si myslí, že jsem divná?". A jelikož jsem zároveň člověk hrozně sebekritický, můj mozek tyto otázky automaticky transformoval na fakta, která v mé hlavě zakořenila. A já se cítila hloupě a trapně. Za své myšlenky a za to, kdo jsem. Teď ale cítím, že je čas to změnit.
Často na lidi kolem působím dost zvláštně. Taky jsem občas, no, řekněme svá. Díky těmto dvěma aspektům v mém životě vznikají zvláštní a kuriózní situace. Jedna moje kamarádka mi kdysi řekla:
... Tak mě teď napadá, jak by bylo zvláštní, kdyby se sushi dělalo s čokoládou, místo s lososem. Čokoládové sushi. To bych se asi nenajedla. Čokoládu moc nemusím...
Dřív jsem už blog měla. Měla jsem stálé publikum a často zavítal i nový čtenář. Někteří z vás mě možná znají. V té době jsem na to nejspíš nebyla připravená - na to, že bude o mou tvorbu zájem. Na to, že mi budou denně chodit kvanta zpráv od čtenářů. Možná prostě jen nebyla vhodná doba. I tenkrát jsem měla strach, co si o tom lidi budou myslet. A když se to rozkřiklo mezi známé a přátele a ti všichni taky začali číst můj blog, byla jsem z toho neskutečně vyděšená. Od nikoho z nich jsem neslyšela kritiku, ale jelikož nad vším moc přemýšlím, často jsem si kladla otázku: "Co když si ve skutečnosti myslí, že je to trapné nebo hloupé, ale neřeknou to nahlas? Co když si myslí, že jsem divná?". A jelikož jsem zároveň člověk hrozně sebekritický, můj mozek tyto otázky automaticky transformoval na fakta, která v mé hlavě zakořenila. A já se cítila hloupě a trapně. Za své myšlenky a za to, kdo jsem. Teď ale cítím, že je čas to změnit.
Často na lidi kolem působím dost zvláštně. Taky jsem občas, no, řekněme svá. Díky těmto dvěma aspektům v mém životě vznikají zvláštní a kuriózní situace. Jedna moje kamarádka mi kdysi řekla:
"Ty nejsi divná. Ty jsi podivná. A ještě, že tak!"
... Tak mě teď napadá, jak by bylo zvláštní, kdyby se sushi dělalo s čokoládou, místo s lososem. Čokoládové sushi. To bych se asi nenajedla. Čokoládu moc nemusím...
Komentáře
Okomentovat