Disclaimer č.1: Všechny podobnosti s reálnými místy či osobami jsou čistě náhodné.
Disclaimer č.2: Vše, co říkám, může a taky nemusí být pravda. Včetně disclaimeru číslo 1.
Dnes se mi stala vskutku divná věc. Dostala jsem padáka. Poprvé v životě. Ve zkušební době. A za dosti podivných okolností.
Do své (nyní už bývalé práce) jsem nastoupila před dvěmi měsíci. Jedná se o údajně prestižní pozici v prestižní laboratoři s prestižním vybavením a prestižním toaletním papírem. Z tohoto důvodu nebudu záměrně laboratoř jmenovat a budu ji tedy nadále nazývat jako Ordinaci v růžové zahradě. Prošla jsem dosti náročným pohovorem, kde jsem byla zkoušená téměř ze všeho, od Mendelových zákonů dědičnosti, po barvu mé ranní stolice (dobře, tady vás lakuju, ale dle podrobností, na které se mě ptali, bychom se možná dotkli i tohoto tématu, pokud by celý pohovor trval ještě o půl hodiny dýl). Celý pohovor byl zakončen testem ze čtyř okruhů, a to angličtiny, biologie, politického a historického přehledu (to totiž v laboratoři potřebujete znát, logicky) a něčeho, co připomínalo IQ testy. Ale takové ty pro děti do šesti let. Abych to zkrátila - nakonec na tuto pozici vybrali mě a byla jsem přijata. Táta se dmul pýchou a ačkoli jsem mu říkala, ať to nikde neříká, když jsem ještě ve zkušebce, během chvíle to věděla celá rodina. Taky všichni sousedi. Dost možná to vysílali i v diváckých zprávách TV Prima. A jak na potvoru, po dvou měsících šlus. A stalo se to takto:
Šéf mi oznámil, že se mnou chce po obědě hovořit. Všichni si mysleli, že budu ještě dodatečně podepisovat nějaké dokumenty a budeme řešit nějaké zbylé formalitky. Když jsem šla za šéfem, tak mě společně s jedním kolegou odvedl do místnosti, kde seděla ještě jedna dáma, jejíž malinkatá očka mě probodávala pohledem. Hlavou mi blesklo, že mě nejspíš nějak oficiálně pochválí, za mou snahu, úsilí, dobrý výkon, rychlé zaučení a především - šest hodin přesčasů za tento měsíc (a to máme teprve necelou půlku měsíce). Místo toho mi bylo šéfem sděleno, že má v době mé zkušebky právo rozvázat pracovní poměr bez udání důvodu a rozhodl se této možnosti využít. Ne že bych dostatečně nerozuměla větě "bez udání důvodu", ale přesto mě důvod zajímal. Bylo mi řečeno, že mám divnou energii, že se se svým týmem dost bavím a tím je třeba můžu rozptylovat. (Zde bych ráda podotkla, že jsem hodně času pracovala v labině sama, zatímco zbytek mého týmu byl společně v jedné kanceláři a nadpoloviční většina našich debat byla na téma metod, které mi vysvětlovali v rámci zaučování. A jak si mám vyložit ty divné energie úplně netuším...). Dále mi bylo řečeno, že to rozhodně není osobní a po odborné stránce se mnou není jediný problém, že jsem šikovná a rozhodně mě kdykoli a komukoli doporučí a vychválí. V tento moment už to přestalo dávat smysl úplně. Jelikož jsem nic víc ze svého šéfa nedostala, rozhodla jsem se to akceptovat, protože pokud se někdo zachová takto, rozhodně už pod takovým člověkem nechcete pracovat. Kor když se mě právě tento člověk asi tři týdny zpátky ptal, jestli mi nic nechybí, jestli jsem spokojená a zda mi nevadí, že dostanu svůj počítač až za dva týdny. To pak máte pocit, že je to člověk podivně úskočný a asi není úplně správný a spolehlivý.
Podepsala jsem co chtěli, jen abych už měla pokoj od neskutečně otravného výrazu dámy s malými očky, které na její monumentálně buclaté tváři tahaly můj pohled jako mnou nenáviděné rozinky na obrovském koláči.
Když jsem se vrátila do laborky ke svým kolegům a oznámila jim to, nikdo mi to nevěřil. Někteří mysleli, že si dělám legraci, jiní zase byli v šoku. Nikdo nic neví. Nikdo to nechápe. Ani já to nechápu. Nevěřila jsem, že se takové věci skutečně dějí, že můžou někoho jen tak vyhodit a jako důvod uvést domnělé divné energie v týmu, kde jsem dle všeho zapadla. Několikrát jsme spolu jako tým byli posedět a já některé z nich začínala brát skoro jako rodinu.
Celou dobu jsem byla v pohodě. Ale doma mě to přepadlo. Chvíli jsem brečela. A ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že to není kvůli tomu vyhazovu. Ale že je to kvůli nejmenované kolegyni z Galanty, která měla vždy úžasně vtipné poznámky, při zaučení mi byla vždy ochotná pomoct a poradit a já v ní měla jistotu. Kvůli dalšímu kolegovi, který pochází ze stejného města jako já, často si dělal z lidí dobrý den, ale když o něco šlo, věděla jsem, že je na něj spoleh. Kvůli mé nejstarší kolegyni, která mě vzala pod svá křídla a trochu připomínala mou babičku (která na svůj věk nevypadá, ani se tak nechová, skáče šipky do vody a v plaveckém závodu na 50 metrů mi dá vždy na prdel). A taky po všech ostatních. Jestli tohle teď někdo z vás čte, tak určitě víte :).
Život je plný překvapení a nečekaných zvratů. Ale nakonec si člověk uvědomí, že nezáleží na těch lidech, kteří člověku občas znepříjemní život a způsobí zvrat. Možná si budete pamatovat jejich křivdy, ale garantuju vám, že si za čas nebudete pořádně pamatovat jejich tváře. Ale ty dobré lidi, ty nezapomenete vůbec nikdy. To jsou totiž ti, kteří jsou opravdu důležití. Jsou to ti, o kterých budete jednou vyprávět svým dětem...
Komentáře
Okomentovat